Řekli, že nás vezou do lesa zastřelit a že dívky před tím znásilní

Následující dopis nepozorovaně předala novinařům 27.03.2006 jedna z těch, která byla zadržena v Minsku v noci 24. března. Popisuje v něm události, které se odehrávaly na Říjnovém náměstí v noci během likvidace stanového městečka a pak v Minské vazební věznici, kam byli odvezeni všichni zadržení. Tady je pravda o tom, jak političtí vězni byli šikanováni a ponižováni. A pravda o tom, jak se statečně drželi.
(do češtiny přeložila Marie)

Tisková služba Sjednocené občanské strany uvádí text dopisu:

"Kolem třetí hodiny ráno opustili novináři stanové městečko. Nastalo děsivé ticho. Účastníci pokojné demonstrace, kteří se nacházeli v městečku, pochopili, že se teď něco bude dít. Jeden z nadřízených zvláštní jednotky dával interview. Bleskově a nehlučně nás obklíčilo 7 aut. Naši kluci se ještě pevněji semknuli do kruhu, aby ochránili sebe a městečko. Z aut začali vyskakovat ozbrojení lidé v černém. Někteří měli připravenou zbraň a obušky. Někdo na nás svítil světlem telekamer. Zásah zřejmě natáčeli, aby jej pak mohli ukázat v televizi.

Poskytli nám pět minut na to, abychom se rozešli. Neuplynula ale ani minuta a začal útok na městečko. Policisté zvláštní jednotky mlátili obuškami chlapce a dívky, kteří byli v kruhu. Některé dívky vytáhli z kruhu za vlasy a vlekli do aut po asfaltu. Pak doprostřed mezi stany hodili granát s plynem, který vyvolává "zakrnění vůle".

Účastníci si sedli na zem a drželi se za ruce. Policisté zvláštní jednotky stojící po obvodu začali brutálně mlátit chlapce a dívky obuškami. Proráželi dovnitř do kruhu, chytali účastníky, rozpojovali řetěz, vedli je do aut. V tomto okamžiku do reproduktoru promluvila žena. Vyzývala policisty zvláštní jednotky, aby nás nechali na pokoji. Říkala, že máme pokojnou demonstraci. Její slova je zřejmě ještě víc rozpálila. Začali prorážet dovnitř kruhu a chytat účastníky po skupinách. Zmlácené a omráčené nás vedli do MAZů (tak policisté zvláštní jednotky nazývají ta oplechovaná auta).

Ze všeho, co se dělo pak, si pamatuji jen úryvky. V autě se někdo zeptal policisty zvláštní jednotky, kam nás vezou, a ten odpověděl, že nás vezou do lesa zastřelit, a že dívky před tím znásilní. Druhý policista zvláštní jednotky řekl, že nás vezou na pískoviště. Mnohým z naších dívek se udělalo špatně, někdo ztrácel vědomí. Kluci se drželi statečně a všemožně se snažili nás, dívky, uklidnit.

Ve vazbě jsem pak už viděla naše kluky zmlácené a kulhající. Srdce se zalévalo krví. Nikdy a nikde v životě jsem doposud neviděla takový příklad hrdinství, čestnosti a statečnosti, jak ukázali naši kluci, když ochraňovali naše městečko, dívky a ženy. Mnozí z nich byli ještě moc mladí a všichni byli beze zbraní. Ukázali příklad opravdové kultury, statečných a srdcem čistých lidí. Naopak příklad morálního rozkládání, ubohého myšlení a degradace osobnosti ukázali lidé v černém, kteří se pyšně nazývali policisty zvláštní jednotky.

Vyvedli nás z aut a všechny postavili čelem ke zdi. Rozkázali nám, abychom se nehýbali. Jakmile někdo začal přešlapovat, zmlátili ho obuškami. Někdo z policistů zvláštní jednotky řekl, že se teď bude střílet. Až teď jsem se začala bát. Měla jsem strach a v hlavě se mi promítl děsivý pojem - fašismus. Všechno, co se dělo, byl fašismus. Tak také žije náš stát. Stát strachu. Stát krutého fašismu.

Stáli jsme na mrazu bez pohybu kolem 3 hodin. Se mnou ve skupině byly ještě velmi mladé holky, které nevydržely stát a padaly chladem a únavou. Policisté zvláštní jednotky nás všemožně šikanovali. Nazývali nás bezdomovci, vyvrženci, spratky, vězni apod. Pamatuji, že někdo z nich řekl: "Teď vidíte, že policisté zvláštní jednotky nejsou bandou buzerantů."

Později se zjistilo, že se nacházíme v Okrestinu. Ve vazbě se jedné holce udělalo špatně. Spadla na podlahu. Nedal se jí ani nahmatat puls. Policajti chodili kolem ní a nikdo nepomyslel na to, aby zavolal záchranku. O dalším osudu té dívky nic nevím. Jenom jsem viděla, jak ji sotva živou někam táhli.

Se všemi ostatními sepisovali protokoly, svlékali je a osahávali. Sebrali mi peníze - 500 rublů, náušnice, rukavice, klíče od bytu. S některými zacházeli jiným způsobem: sebrali 200 rublů a v potvrzení uvedli, že sebrali 200 tisíc. Byli jsme neustále šikanovaní.

Skupinu lidí, včetně mě, odvezli ten samý den na jiné místo. Pomatuji, že jsme projižděli stanicí metra "Vostok". Když jsme přijeli, řekli nám, že se nacházíme na policejní stanici F. Skoriny. Tady nás usadili do boxů. Bez přikrývek, na dřevěných policích jsme spali s několika lidmi dohromady, abychom se zahřáli.

Třetí den někomu z nás předali dopis, ve kterém se psalo, že jsme šikovní, že se musíme držet, že 25. března nás na náměstí přišlo podpořit 45 tisíc lidí, že se pokojná demonstrace nevydařila, protože 7 tisíc policistů zvláštních jednotek používalo plyn, obušky, gumové kulky proti mládeži, dětěm a důchodcům.

Truchlíme. Modlíme se za běloruský národ. Slibujeme, že budeme spolu a nedovolíme vzít nám svobodu, nedovolíme zotročit sebe, udělat z nás zombee.

Buďme spolu!

Tatjana."